Spolky byly zakládány v průběhu druhé poloviny 19. století jako nová forma sdružování širokých vrstev obyvatel nejen měst, kde vznikaly nejdříve, ale posléze také obcí na rozsáhlém území venkova.
Obecní pohled Obecní pohlednice.
Také ve vesnickém prostředí Moutnic a Rozářina se v druhé polovině 19. století začínaly prosazovat spolky a sdružení jako moderní způsob účelového i zábavního, ale postupem doby stále častěji vlasteneckého sbližování lidí. V našich obcích vznikaly nejprve větších Moutnicích, ale časem byly zakládány i spolky společné pro obyvatele obou vesnic a nechyběla ani sdružení výhradně rozařínská. Pro nejranější spolky je typická jejich účelovost, která nepochybně přednostně vyhovovala praktickému smýšlení Moutnických i Rozařínských. Jako první takové sdružení je doložen roku 1873 Konzumní spolek (Konsum Věrčin) a pak v roce 1889 spolek hasičů. Pak však vznikaly i spolky zaměřené především na zábavní činnost, jakým byla na předním místě Farní jednotka cyrilská, založená roku 1898, nebo Sdružení rolnické omladiny z roku 1908. A na začátku 20. století zde byl konečně zřízen místní sbor Národní jednoty pro Jihozápadní Moravu, předního vlasteneckého sdružení s působností po celé západní, ale i jižné Moravě od Telče až po Hodonín.
Ještě hluboko ve druhé polovině 19. století bylo i v Moutnicích a Rozářině hašení požárů spíše improvizované, jeho postup a techniky byly dány tradičními osvědčenými praktikami, zděděnými z dávných dob beze změn a do nové doby. Nejdůležitější osobou, která organizovala zákrok proti škodícímu živlu, byl kovář. Vypukl-li požár, zvonilo se na poplach a křičelo: „Hoří“ Stalo-lise neštěstí v noci, tloukli na okna a všichni sousedé běželi k požářišti.
Avšak ve druhé polovině 19. století se prosadil novodobý způsob ochrany proti požárům v podobě protipožárních sborů, cvičených kolektivů hasičů, a to nejen sborů profesionálních, jak tomu bylo ve velkých městech, ale především dobrovolnických sdružení, utvářejících se v mnoha místech po celém území našich zemí. Na konci osmdesátých let 19. století dorazil tento pokrok i do Moutnic a Rozářina.
Sbor Dobrovolných hasičů v Moutnicích byl založen 2. července roku 1889. Zřizující výbor tvořili živnostních Jindřich Vidlák, Filip Král, Vilibald Ryšavý a Jan Vilihrach. Tento výbor byl podporován starostou Josefem Čermákem, poutnických hostinských, který zaplatil z obecních peněz kolkové poplatky a osobně také přispěl značnou částkou pěti zlatých. Stanovy sboru pak sepsal – nepochybně podle obvyklých příslušných vzorů – učitel Anselm Hosák.
Čermák Josef p.Čermák Josef
Během června roku 1889 nejenže zaslali tyto stanovy c. k. místodržitelství, ale ty byly v témže měsíci také potvrzeny a zaslány zpět. A to už 30. června téhož roku mohli členové nového sboru provést volbu výboru podle těchto stanov, přičemž předsedou byl zvolen Josef Čermák, Místopředsedou Filip Strouhal, náčelníkem obuvních Jindřich Vidlák, prvním podnáčelníkem kolář Filip Král, druhým podnáčelníkem rolník Josef Ryšavý a dále byl výbor doplněn rozařínským rolníkem Josefem Adámkem a poutnickým učitelem Anselmem Hosákem.
Na konci devadesátých let pak zastávali zodpovědné funkce Vendelín žáček, který byl předsedou sboru a Josef Hanák jako náčelník.
Už v sedmém počátku bylo Moutnických a rozařínských hasičů celkem více než dvacet. Za členy sboru přistupovali zdejší živnostníci a rolníci, jejichž rozsáhlá hospodářská stavení ohrožovaly požáry nejcitelněji a nejčastěji, ale také bezzemci a dělníci, kteří dojížděli za prací i do jiných míst, především do Brna.
Svou zdatnost a také své odhodlání naplnit stanovy svého sboru mohli hasiči z Moutnic a Rozářina prokázat už záhy, v neděli 14. července odpoledně, kdy shořela v nedalekých Těšínech tři obytná stavení občany Ledby. K požáru se pohotově dostavilo téměř všechno poutnické hasičstvo a tak přesvědčilo o své nezbytnosti. Nicméně právě tehdy si uvědomili, že pro svou činnost potřebují značné finanční zabezpečení. Požádali proto o podporu Moravsko-slezskou pojišťovnu, od které pak v polovině listopadu obdrželi také slušnou sumu patnácti zlatých. T jim umožnila ještě téhož roku postavit kolnu k uskladnění hasičských potřeb, jakousi předchůdkyni pozdější hasičské zbrojnice.
Také jejich vybavení, které zprvu nebylo zrovna nejlepší, se postupně rozšiřovalo a zdokonalovalo. Například koncem roku 1890 měli ve vlastnictví nejen žebř, dva koše, dva háky, kopáč a dvě bourací sekery, ale už také první stříkačku.
Naše první stříkačka…..
Konězpřežná čtyřkolová ruční stříkačka.
V průběhu roku 1890 si také zřejmě pořizovali první hasičské uniformy, jak o to svědčí zápisy účtů v jejich kronice.Finance pak získávali z nejrůznějších zdrojů, jak tomu bylo ostatně u mnoha jiných spolků – vlastních členských příspěvků patnácti krejcarů měsíčně. Od příznivců sboru, kteří tak získávali prestižní čestné členství, z veřejných sbírek, z podpor udílených Moravsko-slezskou pojišťovnou, ale třeba i od skupiny stálých hostů, kteří hrávali kuželky v hostinci U Čermáků.
V následujících letech hasili moutniční požárníci ohně nejen ve svých domovských obcích, ale za likvidaci požárů vyjížděli i do okolních míst, stejně jako to činily i ostatní hasičské sbory. Tak svou zdatnost mohli potvrdit třeba v Nesvačilce nebo v Těšanech, ale i na velkostatku Jalovisko. Například v letech 1889-1896 hořelo skutečně často, neboť v záznamech hasičů je evidováno šestadvacet zásahů u požárů v Moutnicích, Rozářině, Těšínech, Nesvačilce a Měníně.
Hořely většinou obytné a hospodářské budovy, stáje, kolny, stodoly naplněné obilím nebo i krmivo a sláma, jako tomu bylo třeba na velkostatku Jalovičko v roce 1910, kdy likvidace požáru trvala tři dny. Přestože tehdy moutniční hasiči poprvé použili svou novou stříkačku, většina ustájeného dobytka zahynula popálením a udušením.
V některých usedlostech hořelo i několikrát za rok, například roku 1893 u Františka Lízala v moutnicích hned dvakrát.Zvláště černým dnem se stal pátek 10. října roku 1890, kdy vyšlehl oheň u Martina Konvici a podporován silným větrem pak pohltil osmnáct stavení, vesměs krytých slámou,. Jedinou stříkačkou prakticky nebylo možné požár omezit a Moutniché mrzelo kromě materiálních škod jistě také to, že jim nepřišel na pomoc žádný z okolních hasičských sborů.
První dochovaná fotografie sboru.
Sami moutniční hasiči zasahovali nejen ve svých vesnicích a v okolních obcích, ale také při požárech na polích, třeba když hořel stoh, a v okolních lesích, například v Novém Dvoře – Bažantnici.
Ale ani oni nezapomínali na zdejší děti a mládež, která ostatně jevila o jejich zdatné počínání u ohňů i o lesk jejich uniforem při slavnostních přehlídkách a oslavách značný zájem. Aby přivábili zvláště dorůstající chlapce do svých řad a zajistili si tak do budoucna vycvičené nástupce, založili moutniční hasiči pod vedením pana učitele Vondráčka v březnu roku zvláštní hasičský dorost, do kterého se přihlásilo kolem dvaceti patnácti- až šestnáctiletých chlapců. To se ukázalo prozíravých, neboť právě na nich pak záležela ochrana před požáry v letech první světové války, která vzápětí vypukla a do níž museli odejít muži, kteří moutnickým a rozařínským hasičským dorostencům byli vzorem.
Založení hasičského sboru v Moutnicích a Rozářině mělo jistě značný význam i pro další rozvíjení spolkového života jako pokrokové formy účelného i zábavního sdružování lidí v našich obcích. Jako u každé novoty jistě nebylo snadné jeho prosazení v prostředí zakládájícím si na tradičních hodnotách. O to větší průkopnickou zásluhou si moutniční hasiči nepochybně získali a na jejich úspěšnou účinnost, praktickou i kulturní, pak mohla navázat mnohá další sdružení, jak to bylo pro Moutnice s Rozařínem typické zvláště od konce 19. století. Výstižně to napsali i autoři spisu 100 let dobrovolné požární ochrany v Moutnicích, který vydali v roce 1989: „Ve vesnických poměrech nebylo lehké hasičskou myšlenku probojovat. Naši předchůdci ji věnovali celá svá srdce a mnohdy i majetek, ale nikdy se jí nevzdali Sklízeni slávu i zklamání. Za to všechno jim patří náš obdiv a dík.“
Společná fotografie
U požárního skladiště.
1 ping
2surprising