3.10. Branný závod Hostěnice
Letos se branný závod uspořádal v Hostěnicích. Ráno sice byla zima, ale dala se vydržet, třeba loni
byla daleko větší. Abychom se přece jen zahřáli, rozběhali jsme se, protáhli, prokroužili, protřepali,
prostě jsme dělali všechno možné, na co si jen vzpomenete.
Zaslechli jsme pokyn k nástupu. Naši soutěžící se rozdělili do tří zástupů – do tří družstev. Letos jsme
na trať vypustili jedno mladší družstvo, jedno starší a jedno družstvo dorostenců. Pro některé děti to
byly první závody. „Pozor! Připravit! Start!“ slýchali jsme celý den. Družstva totiž startovala postupně,
vždy po pěti minutách.
Když ze startu odběhli naši mladší, bohužel jen ve čtyřech (správná hlídka má členů pět), odebrali
jsme se se staršími žáky a dorostenci na nedaleké hřiště, kde jsme si zahráli hry, abychom zůstali
v pohybu. Kopali jsme si a stříleli na koš, vzhledem k silnému větru nám to ale moc nešlo.
A než jsme se nadáli, už se na startu chystali starší. A tak jsme s dorostenci osaměli. Naštěstí jen na
chvíli, protože už jsme viděli v cílové rovince naše malčáky, jak se snaží z posledních sil doběhnout.
Jakmile doběhli za cílovou čáru a odevzdali listinu, svalili se na jednu hromadu a odpočívali. Musím je
velmi pochválit, vedli si velmi dobře. A líbilo se mi, že si umějí pomáhat. Při doběhnutí se totiž holky
držely za ruce, tu nejmenší mezi sebou a pomáhaly jí.
Za nějakou dobu doběhli i starší, které taktéž musím pochválit. Trestným měli pomálu a čas taky
nebyl k zahození.
Stále jsme čekali, až odběhnou všechny týmy, neboť naše dorostenecké družstvo mělo přijít na řadu
jako poslední. A jelikož ve své kategorii se zúčastnili sami, výsledek byl jasný. Proto nebyli ani trochu
nervózní, spíš právě naopak. Konečně vyběhli.
No a protože mě trošku zamrzí, že už si braňák jako takový nemůžu zaběhnout, přihlásím se vždycky
aspoň jako dobrovolník na sbírání fáborků. Tentokrát jsme složili super tým – já a čtyři další chlapi.
Opravdu super sestava. Ze začátku jsem měla strach, že jim nebudu stačit, ale za chvíli se ukázala, že
se nemám vůbec čeho bát. Na střelnici jsem zazářila, sestřelila jsem všechny špalky (v duchu jsem si
říkala, že je musím sejmout, jinak se mi budou děcka smát 😀 , se značkami taktéž nebyl problém, na
lano jsem vyšplhala jako jediná, uzly v pořádku a azimuty jsme našli taky všechny. Akorát stanoviště
zdravovědy s námi nemělo trpělivost, radši před námi uteklo.
Když jsem doběhla, děcka už věděly výsledky, čekalo se pouze na nás a na nástup. A jak naše týmy
dopadly? Mladší na 10. místě, starší na krásném 3. místě a dorostenci 1. Den se velmi vydařil!
Gratuluji!
Vedoucí Monika Kopečková
