↑ Return to Sbor

Historie Obce

Historie obce MOUTNICE

Název obce Moutnice není mezi přírodovědci neznámý. Geografové totiž podle ní nazvali poměrně rozsáhlou pahorkatinu trojúhelníkovitého typu, která je omezena tokem Litavy – Cezavy na severozápadě, vyvýšeninou Výhon na jihozápadě a dílčími jednotkami Ždánického lesa na východě. Jde o nížinnou pahorkatinu, která náleží do Dyjsko – svrateckého úvalu. Nejvyšší nadmořská výška v rámci obecního katastru má hodnotu 231 m, naopak nejnižší hodnota je 190 m, kterou lze na mapě nalézt západně od drůbežárny, v místech kde Moutnický potok opouští katastr. Území Moutnic a jejího nejbližšího okolí je odvodňováno Moutnickým potokem do Cezavy a pak přes Svratku, Dyji, Moravu a Dunaj do Černého moře.

Moutnice od první zmínky do třicetileté války
Nejdříve se podívejme na samotný název obce – Moutnice. Základ místního jména je odvozen od přídavného jména „mutná“, ve významu kalná. Byl to původně název říčky s kalnou nebo kalící vodou, ze kterého substantivní příponou –ice vzniklo místní jméno Moutnice. Označuje tak vesnici lidí, kteří se usídlili na břehu říčky Mutné, dnes označované jako Moutnický potok.
Lidový výklad původu názvu obce podává také pověst, podle které Moutnice stojí přes 800 let. Jejich název je prý odvozen od rytíře Mutiny, který měl na „Šulcovém kopci“ hrad. Náležela mu údajně i ves, kterou se „těšíval“ a ta dostala název Těšany.
Podle písemných pramenů vstoupily Moutnice do historie koncem 13. století. Můžeme usoudit, že vesnice stála na břehu říčky „Mutné“ a tvořilo ji nejspíše pouze několik chalup. Nejstarší osídlení se pravděpodobně rozkládalo ve východní části obce ve směru na Těšany. Ve druhé polovině, či spíše ke konci 13. století byl v Moutnicích postaven z kamene gotický farní kostel, zasvěcený Sv. Jiljí. Právě v souvislosti s moutnickým kostelem se objevuje první dochovaný písemný pramen k dějinám Moutnic. Jedná se o psanou listinu, kterou český král Václav II daroval patronátní právo k moutnic-
kému kostelu ženskému klášteru augustiánek v Brně. Ze znění listiny z 30. května 1298 rovněž vyplývá, že ves byla královským majetkem. Samotný život vesnice se řídil celoročním rytmem polních prací. Představitelem správy byl rychtář, který vykonával i některé omezené soudní a policejní pravomoci. Na přelomu 13. a 14. století byly Moutnice zeměpanským zbožím, v průběhu prvních desetiletí 14. století však muselo dojít ke změně držitele, protože nejpozději ve třicátých letech 14. stol. jsou Moutnice v majetku pánů z Lomnice. Další změna držitele Moutnic následovala ve 14. století, kdy Moutnice definitivně připadly dominikánkám na Starém Brně. S osudem tohoto vlastníka byla ves svázána po několik staletí až do zrušení kláštera v roce 1782
Téměř po celé 15. století nemáme o Moutnicích žádných zpráv. Jistě se jich však dotkly převratné události, které v tomto století zasáhly Moravu – husitské války. Mnohem ničivější však byly pozdější války mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a Vladislavem Jagellonským na jedné straně a uherským králem Matyášem Korvínem na straně druhé.
16. století bylo dobou bouřlivého rozvoje vrchnostenského podnikání. Na venkově se houfně zakládaly a rozvíjely panské dvory, na kterých museli poddaní robotovat. Nezanedbatelným zdrojem příjmů pro vrchnost bylo v té době rybnikářství. Také v Moutnicích byl rybník.
Tato doba byla velice bouřlivá, po zbrani se sahalo při sebemenší zámince

Od třicetileté války do roku 1782
Třicetiletá válka tvoří výrazný předěl v našich dějinách. Završila vývoj středověkého feudalismu a stavovského státu, skončilo také období náboženské tolerance. V domácích poměrech převážil trend
absolutismu habsburských panovníků. Období od poloviny 17. století do posledních desetiletí 18. století je dobou tzv. druhého nevolnictví – poddaný sedlák i nádeník byl na vesnici zcela závislý na vůli vrchnosti. Konkrétní zprávy o zásahu třicetileté války do života obce nemáme. Její důsledky však byly katastrofální. Před třicetiletou válkou bylo v Moutnicích 33 usedlostí. Z obcí patřících do majetku kláštera u Sv. Anny byly Moutnice postiženy snad nejhůře – pozdější soupisy registrují krátce po polovině 17. století pouze čtyři starousedlíky.
Pro brněnsko a široké okolí bylo nejcitelnější ránou války působení švédského vojska před Brnem v roce 1645, kdy vojska drancovala v širokém okolí Brna. Po ukončení třicetileté války vestfálským mírem v roce 1648 začala postupná konsolidace a zacelování válečných ran. Pozemková vrchnost se snažila znovu obsadit uprázdněné grunty na svých panstvích , moutnice nevyjímaje. Moravský lánový rejstřík k roku 1657 uvádí pouze čtyři starousedlé čtvrtláníky. V 70. letech 17. stol. tak byly v Moutnicích obsazeny dva půllány a šest čtvrtlánů, volných zůstalo 24 pustých gruntů. Z dřívější kvetoucí obce s bohatými grunty, sýpkami a dvory zůstala takřka vylidněná ves.
S polovinou 18. století vstupují také Moutnice do období převratných změn tereziánských a na ně navazujících jesefínských reforem. Tereziánský katastr sepsaný v roce 1754 poprvé užívá domovních čísel k označení jednotlivých gruntů. Podle sčítání lidu, provedeného rovněž v roce 1754, stálo v Moutnicích 33 domů, z toho 23 gruntů s polnostmi, dále zde sídlili kovář, švec, pivní šenkýř, obecní pastýř, tři nájemníci bez polností, dva nádeníci a jeden obecní chudý.
Počátek 80. let vnesl do života Moutnic několik zásadních a převratných událostí, které od základů změnily postavení obce. Vedle tolerančního patentu a zrušení nevolnictví byly zrušeny i oba kláštery, svázané s obcí po několik staletí – majitel Moutnic klášter dominikánek u Sv. Anny na Starém Brně v r. 1782 a držitel patronátního práva ke kostelu klášter dominikánů u Sv. Michala v Brně v roce 1784. Moutnice tak vstoupily do další etapy svých dějin.

Moutnice v letech 1782 – 1848
Další etapa dějin Moutnic je ohraničena lety 1782 – 1848. Obě data a události, které jsou s nimi spjaty, se svými důsledky bezprostředně dotkly života vasničanů v Moutnicích i v nově vzniklém Rozaříně.
Nejviditelnějšími změnami byly změny formální, tj. změny držitelů Moutnic a s nimi sousedícího Rozařína. Ideou Josefa II. bylo vytvořit racionálně uspořádaný stát. V praxi to znamenalo, že co nejvíc záležitostí se mělo ocitnout pod přímou správou či kontrolou osvíceného státu.
Ves Rozařín byla založena v roce 1784. Rozařín, podobně jako mnoho jiných vesnic, byl založen na základě projektu, který byl podle jeho autora nazván „raabizací“. Půda moutnického panského dvora byla rozparcelována a rozdělena mezi rolníky, kteří se tak stali jejími držiteli. Vznikla tak zvaná emfyteutická kolonie, sestávající z familií. Famílie byla základní jednotka vzešlá z parcelace. Proto byli obyvatelé Rozařína zváni familianty. Jejími kolonizátory se stali Češi z Roudnicka. V nově založené osadě bylo postaveno 20 domů.
Další velkou majetkoprávní změnou dotýkající se Moutnic a Rozařína se stala koupě šitbořického statku, pod který obě vesnice spadaly a ocitly se tak opět v soukromých rukou rodiny Neuwalů a to až do roku 1867.
Nejdůležitější změnu s sebou přinesl převratný rok 1848. Tehdy byl na základě usnesení říšského sněmu vydán patent o zrušení poddanství. Dosavadní poddaní se ovšem museli ze svých povinností „vyvázat“ – vykoupit. Téměř po celou první polovinu 19. století vládly v oblasti, v níž leží Moutnice, velmi suché klimatické podmínky. Nejtíživější sucha dopadla na Moutnice a okolí v letech 1822, 1835, 1837, 1841 a 1842. Sucha nebyla jedinými pohromami, které stáíhali obyvatele Moutnic a Rozařína. Dne 12. června roku 1818 postihlo celé široké okolí velké krupobití. V roce 1831 vypukla v kraji epidemie cholery – zemřelo více jak 100 lidí, další vlna cholery přišla v roce 1848, nebyla však už tak silná. Koncem 18. století bylo v Moutnicích 50 domů, ve kterých žilo 248 obyvatel. Do čtyřicátých let 19. století se tento počet zvětšil o polovinu. V Moutnicích se také nacházela hospoda, které se říkalo

obecně šenk a také kovárna. Ve čtyřicátých letech byl na území Rozařína postaven větrný mlýn. Drtivá většina obyvatel obou vesnic byla katolického vyznání. V letech 1842 – 1845 byl při moutnické lokalii kaplanem slovenský literát Juraj Slota Rájecký.
Do bezprostředního kontaktu s velkými dějinnými událostmi se Moutnice a Rozařín dostaly v roce 1805. Obě obce ležely velmi blízko slavkovského bojiště. Areál vesnic se tak stal místem pohybu některých pluků – ve vesnici se ubytovali francouzští granátníci. Samotné Moutnice byly od nejjižnějšího cípu slavkovského bojiště vzdáleny necelých šest kilometrů. Rekvizicemi a povinností jezdit pro francouzská vojska se svými povozy strádali Moutničtí a Rozařínští i při dalších válečných akcích v roce 1809. Vojsko bylo v Moutnicích a Rozaříně znovu ubytováno v roce 1848. Vtémže roce mohli zdejší obyvatelé na vlastní oči spatřit císaře Ferdinanda V., který se tudy přemísťoval se svými vojsky.

Moutnice v letech 1848 – 1918
Po celou dobu sedmi desetiletí od poloviny 19. století až do konce první světové války byla obec, dnes nazývána jednoslovně Moutnice, rozdělena do dvou samostatných vesnic – starších a větších Moutnic a novějšího, menšího Rozařína, někdy též zvaného Rozálov. Výjimku tvoří období let 1850 – 1869, kdy byly spravovány společně. Obě vsi na sebe bezprostředně stavebně navazovaly, byly už tehdy odděleny pouze symbolicky, a také jejich obyvatelé se vzájemně setkávali ve svém každodenním životě. Území mezi Brnem, Židlochovicemi a Klobouky, v němž leží i Moutnice a Rozařín, bylo již tehdy oblastí s dominujícím zemědělstvím jako hlavním hospodářským odvětvím
Stavební ráz obou vesnic se postupně měnil a především zlepšoval od přelomu 19. století. Vsi se rozrůstaly a také jejich prostředí se zkrášlovalo. Obyvatelé Moutnic byli v druhé polovině 19. století a na začátku století dvacátého výhradně české národnosti a všichni vyznávali katolickou víru. Zřejmě nejvíce se obec rozrostla v období mezi léty 1790 a 1890, z 248 obyvatel obývajících padesát domů na 632 obyvatel ve sto dvaceti domech. Obdobně se zvláště v druhé polovině 19. století stavebně rozrostl Rozařín. A tak když se roku 1880 ke dni 31. prosince provádělo sčítání lidu a obydlí, bylo v Moutnicích 107 domovních čísel a 650 obyvatel, v menšímRozaříně 41 domovních čísel a 251 obyvatel.
Přestože se obě obce vždy nacházely v prostředí rozsáhlé zemědělské oblasti, poněkud vzdáleny od větších center, nikdy neztratily mnohostranné kontakty se svým blízkým i vzdáleným okolím. Především je třeba v tomto ohledu poukázat na skutečnost, že jak Moutnicemi, tak i Rozařínem procházela důležitá komunikace z Brna na Hodonín. Významnou byla i cesta, spojující obě obce s Blučinou a dále zvláště se Židlochovicemi. Svůj význam měla pro zdejší obyvatele už v 19. století také železnice. Nejbližší stanice byla ve vzdálenějších Sokolnicích,odkud jezdil vlak do Brna. S okolním světem poutalo obě obce i poštovmí spojení, přičemž obce náležely k poště v nedalekých Těšanech. Jejím prostřednictvím přicházel do našich vesnic i další pravidelný zdroj informací a osvěty – denní tisk. Tato doba sebou rovněž přinesla velký rozvoj různých spolků, které vykazovaly velkou aktivitu. Spolky byly zakládány v průběhu druhé poloviny 19. století jako nová forma sdružování širokých vrstev obyvatel. V našich obcích vznikaly nejprve ve větších Moutnicích, ale časem byly zakládány i spolky společné pro obyvatele obou vesnic. Jako první sdružení je doložen roku 1873 Konzumní spolek a pak v roce 1889 spolek hasičů. Pak však vznikaly i spolky zaměřené především na zábavní činnost – 1898 Farní jednota cyrilská, nebo 1908 Sdružení rolnické omladiny. A na začátku 20. století byl konečně zřízen místní odbor Národní jednoty.
Obě obce měly své vlastní obecní úřady, v jejichž čele od roku 1848 stáli starostové.
K nejvýznamnějším osobnostem, které kdy v Moutnicích žily, patří nepochybně Václav Kosmák, katolický kněz, spisovatel a český vlastenec. Do Moutnic přibyl Kosmák v sobotu 20. dubna 1872. Literární práce Václava Kosmáka v Moutnicích, tedy od roku 1872 až do roku 1877, byla neobyčejně bohatá a plodná – sestává z básní i povídek.
Také první světová válka citelně zasáhla do života obyvatel Moutnic i Rozařína. Mobilizace postihla mnoho mužů obou vesnic. S pokračující válkou se útrapy stupńovali a lidem šlo vlastně o jediné – přežít a dočkat se míru. Nejstrašnější však byly ztráty na životech. Mnozí z těch, kteří narukovali, padli na frontách, nejčastěji kdesi v Rusku nebo v Itálii.

První republika 1918 – 1938
Na podzim roku 1918 vykročili také Moutničtí a Rozařínští do života v novém státě – Československé republice. Všichni obyvatelé mladého státu a zvláště pak jeho úřady se však museli potýkat s mnoha problémy, které tu zanechala mnohaletá válka.
Na počátku roku 1921 se uskutečnilo v celé Československé republice sčítání obyvatelstva. V Moutnicích se tehdy napočítalo 146 domů, 730 obyvatel, v Rozaříně pak 74 domů a 346 českých obyvatel. Poklidný život venkovské vsi vždy pravidelně zpestřovaly volby, ať už parlamentní, nebo komunální do obecního zastupitelstva. První obecní volby po vzniku republiky proběhly v Moutnicích v roce 1919, parlamentní volby pak v roce 1929, ke kterým se dostavilo 409 místních obyvatel. Moutnické zastupitelstvo se scházelo po celou meziválečnou dobu v obecní místnosti, „kanceláři“, v Čermákově hostinci č.p. 24. Představitelé obce Rozařín úřadovali také v hostinci č.p.31.
I obyvatele Moutnic a Rozařína se dotkly vymoženosti moderní doby – automobilová doprava, telefonní a telegrafní spojení, elektřina atd. Co však oběma obcím chybělo, byl tzv. domácí lékař. Při různých zdravotních problémech byli nuceni místní obyvatelé podstoupit šestikilometrovou cestu až do Újezda. Také z tohoto důvodu zřídili místní hasiči v roce 1922 tzv. samaritní stráž. Samaritáni absolvovali zdravotnický kurs zakončený zkouškou a potom mohli poskytovat první pomoc při různých úrazech. Jenom během prvních deseti let ( 1922-1932 ) poskytla stráž první pomoc v 286 případech.
Pro obyvatele obou obcí byla typická, samozřejmě i v meziválečném období, velká zbožnost. Přes rozdíly či rozpory politické, sociální nebo i jiné různice se všichni obyvatelé účastnili bohatého společného církevního života.
Jakkoli byly Moutnice a Rozařín malými venkovskými obcemi, mohou se pochlubit skutečností, že i je navštívily některé významné osobnosti , dokonce prezident republiky tatíček Masaryk, který Moutnicemi nejprve jen projížděl, a to dne 18. června 1924 přesně ve 20 hodin 15 minut. U slavobrány
v Moutnicích auto obstoupili hasiči, před ním šla hudba a před hudbou legionáři a takto jej doprovo-
dili až na kraj vesnice. Druhý den, 19.června se přesně v 17:30 hod. pan prezident přes naši vesnici vracel a tentokráte se zde i zastavil na krátkou návštěvu. U moutnické Orlovny se shromáždilo místní obyvatelstvo, hasiči s prapory před svým skladištěm utvořili živou bránu. Pan prezident se zajímal o moutnický hasící stroj a rovněž se na přání podepsal do sborové pamětní knihy. Odté doby s hlubokou úctou slavili každý rok obyvatelé obou obcí prezidentovy narozeniny, až do 14. září roku 1937, kdy T.G.Masaryk zemřel. I místní hasičský sbor důstojně uctil památku milovaného Masaryka. V den jeho pohřbu, 21. září byla naše zbrojnice od rána dokořán otevřená, v ní byly naše stroje seřazené v nejlepším lesku a stály tu tiše. Na zbrojnici byla státní vlajka spuštěna na půl žerdi, při ní honosil se černý prapor smutku. Uprostřed zbrojnice stál stůl potažen černým flórem a na něm stál obraz pana prezidenta, kol stolu byly věnce i kol obrazu a k nim se přidružily dvě rozžaté svíce, které dávaly poslední sbohem – sbohem navždy.
Kvůli vyhrocené zahraničněpolitické situaci byla nucena československá vláda v květnu 1938 vyhlásit částečnou mobilizaci. V blízkosti Moutnic byla zřízena dvě letiště. Po krátkém čase však byly zálohy propuštěny do civilu, aby pak v září vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci všech mužů do 40 let ….

Válečná léta 1938 – 1945
V září roku 1938 vrcholila agresivita Německa. Ve večerních hodinách v pátek 23. září 1938 vyhlásila nová vláda generála Syrového ve 22:15 hod. z rozkazu prezidenta republiky všeobecnou mobilizaci.
K 28. září měla ČSR přes milión mužů ve zbrani. Odhodlání bránit svou vlast posílila jiskra naděje vyvolaná částečnou mobilizací Anglie, Francie a SSSR. Naděje však pohasla velmi brzy – na mnichovské konferenci 29. září bylo bez naší účasti rozhodnuto o odstoupení Sudet. Československo muselo vydat řadu míst, zejména na Moravě. Moutnice s Rozařínem se tak rázem ocitly v pohraničí. Přijetí mnichovské dohody a vídeňské arbitráže přivedlo na svět územně okleštěný, hospodářsky oslabenýstát, který nebylo možné vojensky ubránit. Události 14. a 15. března vymazaly Československo z mapy Evropy na dlouhých šest let. Ve středu 15. března v 6:00 hod. ráno začala německá armáda obsazovat Čechy a Moravu.
První vozy wehrmachtu se v naší obci objevily kolem poledne, od Těšan přijely obrněnými transportéry, tanky, na motocyklech, vyzbrojeni kulomety. Na druhý den byl v Praze, za přítomnosti říšského kancléře A.Hitlera, zřízen protektorát Čechy a Morava, jenž se stal součástí velkoněmecké říše. Tak začal život v protektorátě, který se velmi rychle musel přizpůsobit německému vzoru o „absolutním pořádku“. Od počátku okupace střídala vyhláška vyhlášku, jedno nařízení střídalo druhé. Politický život v protektorátě prakticky přestal existovat krátce po 15. březnu.
Samozřejmě, že okupace se silně dotkla i činnosti všech doposud registrovaných spolků v obci, hasičů nevyjímaje. Veškeré zábavy a slavnosti, vyjma nařízených, byly zakázány. Jedinou kulturou pro místní občany zůstalo kino a také divadlo. Hasiči zůstali po celou dobu války jedinou činnou organizací v obou obcích a pod jejich „střechou“ se sdružili všichbńi ochotníci a od roku 1941 vystupovali společně.
Vývoj roku 1939 vyvrcholil událostmi 28. října – uzavření vysokých škol a rozsáhlé zatýkání studentů. Pro několik moutnických a rozařínských vysokoškoláků znamenala tato situace urychlení rozhodnutí o odchodu do zahraničí. Postupně odešli Jan Buchta, Rudolf Mašek a František Havránek ( 311. bombardovací peruť v Anglii ), Alois Dohnálek ( Čs. Samostatná obrněná brigáda v Anglii ), Karel Hrdlička, Rudolf Hrdý ( oba byli v koncentračním táboře Mauthausen ).
S postupem válečných let se život v protektorátu stával těžším. Příděly potravin se zmenšovaly, život stěžovala také nařízení o zatemňování oken od soumraku do svítání, zřizování protipožárních hlídek
( v r.1941 ). Dále se okupační úřady snažily znemožnit poslech zahraničních stanic a to pod pohrůžkou trestu smrti. To vše již v době, kdy došlo k zásadnímu obratu na východní a západní frontě, zejména porážka německé armády u Stalingradu. K.H.Frank 26.2.1943 vyhlásil začátek totální mobilizace v protektorátě . Její podstatou mělo být nasazení statisíců pracovních sil do zbrojních továren, což se samozřejmě nevyhnulo ani Moutnickým a Rozařínským. Počáteční známkou blížící se fronty bylo stupňující se bombardování německých měst a po pádu Itálie letecké útoky spojeneckých letadel na naše území.Pozornost na sebe soustřeďovala také brněnská Zbrojovka. Moutničtí a Rozařínští tak mohli sledovat na obloze pravidelně převážně americké letectvo.
Fronta se na počátku roku 1945 přiblížila natolik, že okupační správa organizovala ve velkém rozsahu zákopové práce kolem Brna.To už se kozácké divize Rudé armády dostaly k řece Moravě a ve večerních hodinách 11. dubna osvobodily první moravské město Lanžhot. Fronta se Moutnicím a Rozařínu přiblížila na dosah 15. dubna. O den později prožili obyvatelé obou obcí první nálet. Ruské jednotky započaly s útokem na Moutnice a Rozařín ráno 21. dubna a první příslušníci RA dosáhli Moutnic o půl čtvrté odpoledne a do večera osvobodili celé Moutnice a část Rozařína. V neděli 22. dubna měli Rusové celou vesnici pod kontrolou. Celková bilance místních obětí v průběhu válečných operací dosáhla počtu sedmi mrtvých, 4 Moutničtí a 4 Rozařínští utrpěli zranění. Značně rozsáhlého charakteru byly materiální škody. V Moutnicích vyhořelo do základů 37 obytných domů, 3 stodoly a
1 chlév, v Rozaříně 8 obytných stavení.Věže kostela nesly stopy po 6 zásazích, prakticky nebylo stavení, které by nebylo nějakým způsoben poškozeno.
Po šesti letech, jednom měsíci a jednom týdnu dospěla okupace pro Moutnické a Rozařínské ke konci. Nastaly jiné starosti.

Poválečné období 1945 – současnost
Tak jako v celé zemi, tak i v Moutnicích v květnu 1945 oslavovali konec války.
Jako v celém Československu byl i v Moutnicích krátce po osvobození ustaven Revoluční národní výbor. Hlavním úkolem bylo zabezpečit řádný chod obce, ale také se vyrovnat se zrádci a udavači za jejich protičeskou činnost v době okupace. Souběžně s obnovením činnosti politických stran ožila i spolková činnost. Ve své práci nadále pokračovali hasiči. K prvnímu poválečnému zásahu vyjeli
14. září 1946 , když po úderu blesku začalo hořet stavení č.p. 76. Sbor zasáhl s novou stříkačkou velmi rychle. Hasiči se také každoročně účastnili slavností kladení věnců k pomníku T.G.masaryka a pomníkům padlých v 1. a 2. světové válce. Pořádali i pravidelné hasičské plesy. Předsedou hasičů byl od roku 1946 Jan Čermák, v období 1947-1950 Josef Fasora.
Prezident E.Beneš vyhlásil 9. října 1945 svým dekretem měnovou reformu, kterou byla zavedena jednotná měna – Koruna československá. Dne 2. července 1946 byla jmenována nová vláda v čele s K.Gottwaldem. Ve druhé polovině roku 1946 se začaly objevovat první rozpory mezi KSČ a ostatními stranami Národní fronty. K rozhodující krizi došlo v únoru 1948. Prezident Beneš přijal demisi vlády a 25. února jmenoval novou podle návrhu K.Gottwalda. Komunisté tak dosáhli svého cíle – neomezeného monopolu moci.
V lednu roku 1949 bylo v rámci reorganizace územní správy zrušeno zemské zřízení a zaveden krajský systém. Obec Moutnice od tohoto data příslušela do Brněnskéko kraje a okresu Židlochovice.
Život samostatně hospodařících zemědělců se stával od dubna 1949 stále více obtížnější – byla zahájena první vlna kolektivizace. Těžký život v obci však stihl nejen zemědělce, ale i živnostníky. Narůstala snaha likvidovat jednotlivé soukromé obchodníky v obci a násilnému rušení se nevyhnuli ani řemeslníci.
Už od roku 1946 se jednalo o sloučení obcí Moutnice a Rozařín. To se nakonec stalo skutečností až
19. srpna 1951, kdy MNV Moutnice oznámil, že na základě usnesení ONV Židlochovice ze dne 6.6.1951 převzal veškerou agendu obce Rozařín.
V březnu 1953 nejprve zemřel Stalin a krátce po něm i prezident republiky Gottwald. Novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, jehož prvním počinem byla 1.června měnová reforma. V červnu 1955 rozhodl ÚV KSČ o zahájení další vlny kolektivizace v zemědělství. Uplynuly však ještě dva roky než přišly na řadu i Moutnice. Ustavující schůze Jednotného zemědělského družstva Moutnice se konala 30. září 1957. Dovršením kolektivizace a likvidace soukromé malovýroby bylo ukončeno období „revolučních změn“. V roce 1960 byla přijata Ústava Československé socialistické republiky, která upevnila státní centralismus a uzákonila i po formální stránce vedoucí roli KSČ.
Po zrušení okresu Židlochovice v roce 1960připadla obec do okresu Brno – venkov a nově zřízeného Jihomoravského kraje.
Ve své aktivní činnosti pokračovali nadále i místní hasiči pod vedením předsedy Filipa Svobody
(1954-1960) a potom Josefa Buchty )1961-1972). Kromě zásahů při požárech v obci a jejím okolí, se úspěšně účastnili okrskových i okresních soutěží a nadále pořádali každoročně plesy i divadelní představení.
V roce 1967 vystupňovalo společenské napětí, které bylo způsobeno celkovou nespokojeností s vedoucí rolí KSČ. Neklid ve společnosti se projevil i demonstracemi pražských studentů. Dne 21.srpna 1968 však došlo k invazi vojsk států Varšavské smlouvy. Intervencí a následnou normalizací byla zničena představa o možnosti reformovat socialismus. Nastalo dvacetileté období, během kterého se stranická legitimace stala předpokladem kariéry.
Stejně jako v předchozích letech , tak i v tomto krušném období byly jednotlivé spolkové organizace nuceně sdruženy pod hlavičkou Národní fronty. K nejaktivnějším spolkům patřili i v tomto období místní hasiči, kterým se v roce 1975 podařilo dokončit stavbu nové požární stanice. Ve funkci předsedy hasičů vystřídal Josefa Buchtu v roce 1972 jiří Dohnálek. První víkend v červenci 1989 oslavili hasiči 100 let dobrovolné požární ochrany v Moutnicích. K úspěšnému průběhu oslav přispěla pěkná výstava požární techniky a fotografií v požární zbrojnici a také taneční zábava. Oslavy vyvrcholily v neděli 2. července slavnostním průvodem obcí a soutěží požárních družstev.
Koncem 80-tých let se v Československu vystupňovala všeobecná nespokojenost obyvatel s normali-
Začním vedením dosazeném po sovětské intervenci v roce 1968. Začala klesat životní úroveň a rychle se zhoršovalo i životní prostředí. Poté, co sovětské vedení dalo najevo neochotu napomáhat přežívání pražského režimu, čekalo se již jen na vhodný podnět, který by přispěl ke zhroucení dodavadního neudržitelného stavu. Rozbuškou se stal brutální zásah policejních složek proti studentské demon- straci v Praze 17. listopadu 1989. Následující vlna demonstrací způsobila zhroucení dosavadního totalitního režimu, což umožnilo učinit první kroky k obnovení demokratického politického systému.
Spolkový život v obci se po listopadu 1989 dostal do nové situace. Zakládání, činnost a rušení spolků již neprobíhalo z nařízení orgánů, jako v předešlém období, ale na základě iniciativy samotných občanů. A tak ve své bohaté a potřebné činnosti pokračujeme i my, moutničtí hasiči a to jako Sbor dobrovolných hasičů Moutnice a snažíme se pokračovat v práci mnoha generací našich předchůdců a neudělat jim ostudu .
Všem našim spoluobčanům můžeme slíbit, že jsme a budeme vždy připraveni zasáhnou, když bude naší pomoci potřeba, abychom tak dostáli heslu, které zdobí náš hasičský prapor :
„ Bohu ke cti a bližnímu ku pomoci“

Zpracoval Riedl Zdeněk.