↑ Return to Ochrana obyvatelstva

Nástroje bioterorismu.

Živé mikroorganismy (viry, bakterie a mikroskopické houby) nebo jejich toxické produkty (toxiny produkované živými organismy), které mohou způsobit infekční onemocnění nebo otravy lidí, zvířat či rostlin, jsou obvykle označovány jako biologická agens.

Živé mikroorganismy (viry, bakterie a mikroskopické houby) nebo jejich toxické produkty (toxiny produkované živými organismy), které mohou způsobit infekční onemocnění nebo otravy lidí, zvířat či rostlin, jsou obvykle označovány jako biologická agens. Pokud je účelem použití těchto mikroorganismů a jejich produktů způsobit onemocnění nebo smrt lidí, zvířat nebo zničení rostlin a jsou spojeny s nosiči nebo prostředky přepravy na cíl, pak jsou označovány jako biologické zbraně.

Historie biologických zbraní sahá hluboko do minulosti, ale první reálné použití biologických prostředků k poškození nebo usmrcení protivníka je obtížně doložitelné. Z historických pramenů, které sahají až do neolitu, je známo, že jakmile byly objeveny a ovládnuty extrémně nebezpečné vlastnosti biologických agens, stalo se jejich používání ke zneschopnění nebo zabíjení protivníků jednou z metod vedení boje.

Předejít nebezpečí

Biologické zbraně představovaly vždy vážné nebezpečí pro zdraví a životy lidí, pro vojáky i pro civilní obyvatelstvo. Nedílnou součástí úsilí omezit dopady válečných konfliktů na obyvatelstvo byla snaha zakázat biologické zbraně jako zákeřný prostředek k vedení války. První mezinárodní dohodou tohoto druhu byl tzv. Ženevský protokol z roku 1925, který zakazoval prvé použití chemických a biologických zbraní. V zásadě však umožňoval použití těchto zbraní v případě předchozího napadení těmito prostředky. To vedlo k dalšímu výzkumu, vývoji a výrobě těchto zbraní v obrovském rozsahu.

Teprve v roce 1972 byla po mnohaletém úsilí mnoha zemí sjednána Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení, která vstoupila v platnost v roce 1975. Aby bylo možné účinně kontrolovat závazky vyplývající z této Úmluvy, byl zaveden systém hodnotících konferencí, které se každých pět let podrobně zabývají tím, jak signatářské země tento dokument plní.

Bylo také domluveno, že k posílení vzájemné důvěry budou signatářské země dobrovolně poskytovat OSN výroční zprávy o všech aktivitách souvisejících s nebezpečnými mikroorganismy a jejich toxiny v rámci své jurisdikce. Z následných jednání, která směřovala k vypracování verifikačního protokolu k Úmluvě vyplynulo, že každý stát musí přijmout vlastní legislativní a technická opatření posilující kontrolu zákazu biologických a toxinových zbraní ve své působnosti. To se stalo i v České republice.

Podle litery zákona

Základní požadavky Úmluvy byly již od poloviny 90. let minulého století postupně zapracovávány do českého právního řádu. V roce 2002 pak byl přijat zákon č. 281/2002 Sb., o některých opatřeních souvisejících se zákazem bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o změně živnostenského zákona. Vytvořením legislativního rámce a ustanovením národního orgánu odpovědného za provádění závazků vyplývajících z Úmluvy byl pověřen Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Přijetím zákona č. 281/2002 Sb. Česká republika naplnila svůj závazek vyplývající z článku IV. Úmluvy, v němž se uvádí, že každý smluvní stát Úmluvy se zavazuje přijmout, v souladu se svým ústavním postupem, veškerá nutná opatření k zákazu a zamezení vývoje, výroby, hromadění, získávání nebo držení biologických agens, toxinů, zbraní, zařízení a nosičů.

Zákonem č. 281/2002 Sb. se dále:
zřizuje orgán státní správy a dozoru nad dodržováním zákazu biologických a toxinových zbraní,
zřizuje státní systém evidence a kontroly rizikových a vysoce rizikových biologických agens a toxinů,
definují podmínky pro nakládání s rizikovými a vysoce rizikovými biologickými agens a toxiny,
stanovuje, že s rizikovými a vysoce rizikovými biologickými agens a toxiny jsou oprávněny nakládat pouze subjekty vlastnící povolení udělené SÚJB,
definují povinnosti držitele povolení, včetně povinnosti přijmout národní i mezinárodní inspekce a registrovat veškeré činnosti spojené s nakládáním s rizikovými a vysoce rizikovými agens a toxiny,
definují kompetence a pravomoci inspektorů,
stanovují pokuty a jiné sankce v případě porušení povinností daných zákonem.
Proti terorismu

Přes všechny mezinárodní smlouvy a legislativní a technická opatření členských států Úmluvy nelze ohrožení biologickou zbraní vyloučit, zejména z rukou teroristických skupin. Terorismus je považován za mimořádně ostrou formu prosazování politických cílů. Teroristické metody se vyznačují vysokou společenskou nebezpečností, brutalitou a bezohledností a jejich výběr a použití jsou podmíněny snahou o vyvolání maximálního psychologického efektu.

Násilí používané teroristy je předem vypočteno tak, aby vyvolalo pocit strachu a ohrožení u co nejširšího okruhu lidí. Na pozadí následného společenského napětí, frustrace a deprivace obyvatelstva lze snadněji uskutečňovat psychologické operace a manipulace k dosažení vytčených cílů. Těmto cílům velmi dobře odpovídá použití biologických a toxinových zbraní jako nástrojů terorismu. Teroristické akce vedené biologickými zbraněmi bývají označovány jako biologický terorismus nebo bioterorismus.

Obecnými vlastnostmi těchto zbraní jsou:
vysoká účinnost na jednotku hmotnosti,
relativně snadná a levná produkce,
ohrožení vdechnutím nebo poškozenou kůží,
zneschopňující až smrtící účinky,
obtížné rozpoznávání, často až po zjištění několika nebo mnoha případů se stejnými charakteristikami,
vysoká úmrtnost,
někdy obtížná až skoro nemožná terapie.
Typickými biologickými původci použitelnými jako biologická zbraň jsou zejména:
viry (pravé neštovice, Ebola, Dangue, ptačí chřipka),
bakterie (antrax, tyfus, cholera, brucelóza, vozhřivka),
toxiny (botulotoxin, stafylokokový enterotoxin, ricin).
Účinek těchto biologických a toxinových zbraní spočívá především v množství hromadných onemocnění a velkém počtu případů jedné nemoci nebo úmrtí, které vyčerpává kapacity zdravotnických zařízení. Použití biologických zbraní by si vyžádalo rozsáhlou a dlouhodobou zdravotní péči, zvýšenou potřebu specifických léků a prostředků pro nemocnice, možnost karantény v dané oblasti pro velký počet lidí a s tím spojené právní a logistické problémy a rovněž specifické nakládání s oběťmi. Nezanedbatelný není ani psychický dopad takového bioteroristického útoku, spočívající ve strachu z neviditelného útočníka.
Prof. Jiří Patočka, DrSc
Jihočeská univerzita České Budějovice